Ne vždy mohly ženy transportovat své ratolesti pohodlně, v nějakém dopravním prostředku. A ne vždy to měly jednoduché i po objevení dětského kočárku. První, co bylo použito jako dopravní prostředek pro miminko, byla náruč. Takové roční batole, které váží deset kilo, se pronese už po několika minutách. A tak je matky přemístily do šátků, nůší, košíků.
· První děti, které si mohly dopřát ten luxus a svézt se ve vlastním voze, byly pochopitelně ze šlechtických rodin.
· Jejich vozidla byla jakousi zmenšeninou cestovního kočáru.
Až roku 1733 se první kočárek začal mírně podobat tomu modernějšímu. Už to nebyla miniatura velkého kočáru pro dospělé cestovatele, ale košík na kolečkách.Aby byl efekt ještě větší, táhl košík malý poník. Kočárek si objednal u svého zahradního architekta Williama Kenta vévoda z Devonshire. Rozhodně však ne proto, aby ušetřil námahu své manželce. Kdo kdy viděl, že by se nějaká šlechtična tahala s dětmi. Bylo to jen pro pobavení jeho dětí.
Kočárek na chodník nepatří?
Kočárek byl tedy zatím luxusem pro ty majetnější. Důležité bylo, že nápad byl na světě. Po nějaké době začala sériová výroby dětských kočárků. Zprvu vypadaly jako napodobeniny invalidních vozíků, protože obě vozidla měla jen tři kola. Ačkoliv pro lepší stabilitu kočárku by jistě maminky čtvrté kolečko uvítaly, nebylo to možné. Vlastně bylo, ale musely by s dítětem jezdit po silnici.
· Čtyřkolová vozidla totiž na chodník nesměla.
· Matka, která sehnala kočárek s nadbytečným kolem a kvůli bezpečnosti své i dítěte zůstala na chodníku, byla trestně stíhána.
Až roku 1875 konečně někdo rozhodl, že matka s kočárkem není až tak velké nebezpečí.Mohla konečně na chodník. K nám se dětské kočárky dostaly trochu později. V Čechách totiž panoval dlouho názor, že čerstvé povětří může být pro dítě zhoubné. Je lépe, když zůstane v domě, kde se vařilo, pralo, spalo, a tak tam bylo jistě zdravěji.